úterý 11. listopadu 2014

survivor game: Hunger Games 2013

Hunger Games

  Bylo pošmourné ranní jitro. V ničem se nelišilo od všech ostatních. Až na jedinou věc, datum. Zakroužkované datum v mém kalendáři hlásalo, že dnešek je ten den na který jsem se dlouho připravoval. Dnes začínají Hladové hry.Začíná mi být úzko při pohledu z okna a na předpověď počasí. Má pršet. A prší. Tak trochu jsem doufal že k těmto hrám plné "krve a násilí" bude svítit alespoň slunce.    Můj dost možná poslední oběd, představují brambory s tvarohem. Tatínek se mi snaží na poslední chvíli vštípit několik užitečných informací do hlavy.  V hlavě mi jdou jen slova "co ty víš, ty jsi nemusel hrát hladové hry" Kvapně se blíží čas našeho odjezdu (mého a Pavla) k aréně. Svírá se mi srdce. Při pohledu na Pavla s mi svírá srdce. Budu ho muset zabít. Budu ho muset zabít abych přinesl  svému okrsku slávu.  Tohle je dost možná můj poslední zápisek. Pája 13:57.3.5.2013
A teď vážně a reálně.
S Pavlem jsme se dohodli, že odjedeme v 14:35 abychom tam měli spoustu času a nemuseli stresovat. Jenže mezi Václavicemi a Starkočí  měl vlak zpoždění, tak jsme  tam museli hodinu čekat, takže k hájence jsme přijeli právě v nejvyšší čas.  Celou cestu jsme přemýšleli nad různýma strategiemi. Než jsme došli k hájence prošli jsme částí  herního pole a viděli roh hojnosti. Mysleli jsme  si (nebo aspoň já jelikož jsem tamní terén neznal na rozdíl od Pavla (a na poslané mapce nebyli vrstevnice)) že roh hojnosti bude na rovině, aby všichni měli stejné podmínky. Nebyl, byl v dolíku. Všechny naše strategie vzali za své. Při příchodu k hájence jsme již oba měli mokré nohy. Neboť  v pátek občas pršelo a na louce se to drželo. Pavel měl proti mně tu výhodu že nešel v botách ve kterých chtěl hrát (Kanady to asi nejspíš propustili přes jazyk). Na hájence jsme rychle prošli všechny povinné věci jako registrace, nalezení volných madrací,  podepsání pravidel a jiné maličkosti. Rychle se oblékli, posbírali povinné vybavení a šli  očekávat na samotnou hru. Před hrou se rychle ještě představili Motáci. Hromadně se projeli pravidla,  řekla doporučení a zavázali nám oči abychom nevěděli kde přesně budeme stát na rohu hojnosti. Od hájenky na roh hojnosti to sice byl kousek ale šlo se v hadu přes les takže jsem asi dvakrát uklouzl po kořenech. Zazněl výstřel a my si mohli strhnout šátky a rozhlédnout se. Rychle jsem se snažil najít Pavla a zjistil jsem že je až na druhý straně  kruhu. Což pro mě znamenalo seběhnout kolem rohu a pak do kopce. Zazněl výstřel a všichni jsme se dali do pohybu. S Pavlem jsme usoudili, že lepší bude neriskovat životy (což jak jsme zjistili později tak na startu se nechtěl nikdo prát, a tak si v poklidu všichni pobrali nějaké věci), a jít se rovnou někam schovat. Pavel startoval vedle Helen, která díky nasbíraným „likům“ na FB dostala výhodu v podobě balíčku před startem,  a tak hned ji zabil a získal balíček, chudák holka ani nezjistila co vlastně dostala. Běželi jsme do lesa schovat si pláštěnky, které nám nakonec byli dovoleny.  Pak jsme našli docela dobré místo kde jsme pozorovali dění a jestli někdo jde ke zdroji vody. Čas plynul a začalo se šeřit. Ke zdroji vody šla dvojce Banán a Špáťa.   S Pavlem jsme lehce ustoupili ale tak abychom na ně pořád viděli. Nevím jestli nás zahlédly ale vydali se směrem k nám, tak jsme se rozhodli ustoupit ještě více kde jsme potom objevili strom.  Na který se dalo vylézt (přece jenom pořadatelé film a knihu dávali pořád jako předlohu). Čekali jsme na stromě a pozorovali Banána se Špáťou jak se blíží pod náš strom. Zprvu o nás asi nevěděli ale pak si nás všimli. A nejdříve vyhrožovali jak nás shodí a podobně, pak zjišťovali informace jako co máme a koho jsme viděli. Oni nám ochotně odpovídali na cokoliv jsme se zeptali tak v jsme dělali stejně. Když jsme se dobrali k faktu že  hráči se nějako rozdělili na skupinky  a nejmíň je dvojce.  A  to jsme nespíš jenom my dvě dvojce. Navrhovali spojenectví. Jenže Špáťa nám vůbec nevěřil a byl více podezřívavý než jsme byli my dva.  Nakonec je od stromu odehnala skupinka o šesti členech, která si šla pro vodu.  Kteří si nás později na tom stromě taky všimli ale nijak jsme je nezajímali.  Když poodešli kousek dál tak jsme se rozhodli slézt protože už bylo šero a usoudili jsme, že teď bude bezpečné se jít podívat do rohu hojnosti.  V rohu hojnosti prakticky nic nebylo. Jen nějaké poházené batohy, které jsme prošli a našli celkem : zapalovače sice s plynem ale bez škrtátek. Jednu elektrickou jiskru která moc nefungovala, pytlíček kuskusu, řezačku koberců.  Protože už byla vážně tma, šli jsme si pro pláštěnky s tím že si najdeme místo na spaní. Cestou jsme zjistila že ta šestice si zapálila oheň na louce. Zkusili jsme se k nim potichu přikrást tmou, jenže než jsme sek nim dostali začali kolem sebe svítit baterkami, tak jsme od toho upustili. Našli jsme se místo na spaní u vykotlaného pařezu kde se dalo aspoň opřít.  Ale vzhledem k faktu , že jsme měli jen oblečení a pláštěnky, a ještě nalezený reklamní banner o rozměrech tak 150*90 cm, byla noc celkem krušná.  Sice už nepršelo ale  boty jsme měli durch mokré, a oblečení bylo taky navlhlé.  Ani jeden jsme neusnuli za celou noc, a čas se opravdu táhnul jak čerstvě udělaný  karamel.  Oba jsme několikrát v noci pomysleli na to že to zabalíme, protože  pocit že nohy jsou kus ledu  po dobu 8-9 hodin  není nic příjemného. Nakonec jsme noc přece jen vydrželi a ráno čekali na slunce, abychom se mohli trochu ohřát, ne a ne přijít.  Nakonec jsme čekání vzdali a vydali se na průzkum herního území . V mlází jsme našli  jednoho nepřítele a jeden se nás snažil obejít ze shora. Tak jsme si řekli, že vlastně nemáme co ztratit  dali do souboje. Ještě než souboj pořádně začal se jich najednou objevilo více. Můj souboj probíhal jeden na jednoho, celkem férově jsem prohrál. Ale Pavluv souboj se zvrhl až to bylo 3 na 1. Pochopitelně taky prohrál. Po souboji jsme si je propočítali a zjistili, že se jedná vlastně o osmi členou skupinu.  Pak jsme se jali dál prozkoumávat.  A nakonec se vrátili na místo kde, jsme spali.  Mezitím začalo svítit slunce, tak jsme se sušili. Netrvalo to tak dlouho a zpozorovali jsme skupinu Muti jednotek, jak jde k barelu. Pomalu jsme se přesouvali na místo kde na ně uvidíme ale oni na nás ne. Jenže v místě spaní jsem nechal modrou mikinu a ponožky, díky té mikině si toho místa všimli i přes stromy. Začali to prohledávat až nás konečně zpozorovali, byli velmi blízko ale přesto jsme  stihli utéci. Ale přišli jsme o batoh s věcmi. Pláštěnky a banner jsme si naštěstí schovali, než jsme ráno odešli.   Potkali jsme Banána se Šťápou kteří se zrovna chystali k barelu pro vodu a upozornili je na skupinku Muti kteří by se tam ještě mohli vyskytovat. Po výměně informací jsme se nakonec spojili s tím, že budeme mít větší šanci proti těm velkým skupinám. Potkali jsme tu šesti členou skupinku a hned se na ně vrhli. Kde  naše grupa byla ta úspěšnější (spíše zbytek, já nebyl úspěšný vůbec). Jenže pak jsme zjistili že Muti vzali Banánovi a Šťápovi věci, které odložili před souboje, a to včetně povinné výbavy. Takže jsme se zase rozdělili, ale už jsme si vzájemně víc věřili.  Tak jsme šli zase projít území, odpočívat na louce. Kde po nás vystartovala čerstvá Vanda (muti) a hrozně se divila proč utíkáme, když mi jsme dva a ona je jedna.  Cestu nám pak zkřížil ještě jeden muti, který za náma šel furt. Tak jsme vybrali dobrý plácek, a  počkali až nás dojde (šel vytrvale ale pomalu). A to byl asi náš první zabitej Muti. Pak jsme se zase nějak protloukali a bojovali s mutama kde jsme jich několik dostali. Asi kolem třetí čtvrté za námi přišli staří známí Šťápa a Banán, že se dohodli s tou šesti členou skupinkou, že se spojí a zkusí dostat tu osmi členou ale jedině v případě, že se přidáme taky aby nás bylo 10 a donutili jsme je se rozdělit. Souhlasili jsme protože velká skupina podle mne zabíjela smysl hry.  Jenže problém byl že jsme netušili kde jsou. Tak jsme se je dali hledat. Přitom jsme zjišťovali informace a zjistili jsme, že my s Pavlem jsme na tom nejhůř. Všichni měla  aspoň trochu jídla, plachty, batohy, sirky. Někteří dokonce spacáky a karimatky. A přesto bědovali jak jsou na tom špatně. A my jsme vždycky jen protočili oči  protože my jsme opravdu měli jen ten reklamní banner, který byl tak malý že jsme si nemohli za celou noc ani lehnout. Při tom hledání jsem si uvědomil, jak je opravdu je to herní území velké. Mezitím došlo i na souboj mezi námi a velkou skupinou mutíků (6), kteří k nám přijeli tréňákem. A nejdřív jsme začali všichni prchat až po chvilce jsme se uvědomili, že víc jak nás jich být nemůže a  tak jsme se do nich pustili. Vyhráli jsme hladce. Pak jsme  zase hledali tu druhou skupinku. Po dlouhém hledání jsme je konečně našli. A došlo ke střetu. Sice utržili větší škodu než my, jenže většina z nich měla stále 5 životů, takže je to nijak nepoškodilo. Zatímco mě po boji zůstal už jenom jeden život. Pak jsem daleko více přemýšlel nad bojem či útěkem.   Stále jsme byli v deseti a čekali na hostinu, která k našemu zklamání představovala několik jablek a pár sušenek. Víc se to podobalo zabíjení než nabrání si jídla.  Když jsme se pak seskupili dohodli jsme se, že to rozpustíme. Protože velká skupina zabíjela smysl hry. A všichni jsme bědovali jak je to hloupé. A že tu velkou skupinu budeme prostě ignorovat.   Zbytek dne proběhl docela v poklidu, když jsme museli podniknout několik rychlých útěků, a pár soubojů. Ale už tak kolem sedmé hodiny byl všude klid. Tak jsme přemýšleli kam půjdeme spát, protože naše první místo nejen že nebylo moc pohodlné ale jsme taky všem co se zeptali, kde jsme spali, popravdě odpověděli a tak jsme to nechtěli riskovat. Jenže žádné místo, kde by jsme byli chráněni aspoň z jedné strany a mohli oba využít banner. Tak jsme si vystlali pod stromem čerstvými větvemi s jehličím aby to bylo pohodlné a nebyli jsme přímo na zemi. Pavel si to vyslal více (skoro všechny větve mi vybral) a asi i proto několikrát za noc usnul, zatímco já jsem  se nevyspal a klepal kosu. Ale nutno říct, že druhá noc byla lepší. Bylo tepleji a ani oblečení jsme neměli mokry.  Ráno jsme  počkali na konec hry a došli do hájovny.  Kde jsme počkali na vyhlášení a vyčerpaní se vydali na cestu domů. Jen v Kostelci nám bylo trochu líto, že přeživší hrdiny nikdo nevítá.
 Pája

středa 5. listopadu 2014

Proč své dítě poslat na skautský tábor?

Skautské tábory jsou ty nejlevnější ve většině případů a to má pár důvodů:

  • Plat dozoru
    • Je celý tým lidí, kteří tábor připravují a zastřešují ho.  Stráví nad tím desítky a desítky hodin času už před samotným táborem. Studenti mají prázdniny, které se snaží naplnit brigádou. A pracující jedinci mají práce. Avšak přes tábor si bereme volno, ať už se jedná o brigádu nebo o práci. A všichni tito lidé dělají tábor zadarmo, jen za stravu a ubytování zdarma, někdy i ubytování platíme. Někdy se stane, že nemůžeme sehnat kuchaře či kuchařku, kteří by do toho šli se stejnými podmínkami, tak v takovém případě se kuchaři zaplatí.
    • V daňovém přiznání můžeme uvést tuto práci jako dobročinnou činnost v hodnotě 50 Kč za hodinu a 10 (nebo 8 hodin nejsem si momentálně jistý) za den. Takže teoreticky si můžu nechat od střediska potvrdit za 14 dnů tábora 7000,-  což je tedy 140 hodin i když jsme k dispozici 24 hodin denně. Samozřejmě že někdy spíme, což se nám teda nepodaří většinou před půlnocí, ale celou noc jsme k dispozici. Kdyby se někomu něco stalo, nebo nedej bože někdo tábor ohrožoval.
  • Vybavení
    • Materiál na tábory, kufry, a vůbec všechno vozíme ve vlastních vozech (popřípadě poprosíme někoho z rodičů s pomocí, jestli že vlastní velké auto). Materiál jako jsou stany, teepka, nádobí a jiné máme vlastní takže neplatíme za půjčení. 
    • Samozřejmě že spotřební materiál musíme koupit, ale snažíme se spousty věcí vymyslet tak aby jsme nemuseli kupovat nic drahého a jeli eventualita tak si pomůcky dokonce vyrábíme sami.
    • Tábor pořádáme v přírodě, takže taky odpadá pronájem nějakých chatek .
Naše tábory se odehrávají v přírodě a to má obrovské kouzlo. Nejsou zde žádné počítače, televize, mobily (jsou ale ty děti jen do vybytí), herní konzole, radia. Takže si odpočinou od všedního života. Většinou jsou na místě, kde je hned několik prostředí: les, louka, potok, rovina, kopce. To znamená, že programy jsou různorodé a neděláme pořád to samé. Na louce jsme schopni postavit provizorní hřiště pro většinu sportů. Děti si vyzkouší a naučí se tradiční i méně časté sporty. V lesích hrajeme bojovky, při kterých můžou využít taktiku nebo se i klidně vrhnout po hlavě. Hrajeme týmové hry ale i každý sám za sebe. Ale i kromě hraní s dětmi tvoříme, pokud jsou už dostatečně velké tak třeba vyřezáváme.  Na videu níže můžete vidět jak mohou vypadat netradiční aktivity (bohužel ve špatné kvalitě). Tyto formule jsme si vytvářeli sami (tehdy jsem byl ještě účastník) a vedoucí nám jen ukázali, jak by mohla vypadat, kolikrát jsme v technickém zpracování jejich formuli i porazili.



Ale i mimo to všechno děti vzděláváme a učíme je novým věcem, předáváme skautské ideály. Sem tam se najde človíček, který je nakonec nespokojený ale v drtivé většině jsou všechny děti nadšené a spokojené.   



pondělí 3. listopadu 2014

Já a skauting

Na úvod.
Jsem 22 let starý jedinec mužského rodu. S normálními problémy dnešní doby. Ale kromě toho, že jsem student, že jsem synem, že jsem asociální jsem i skaut. Díky svému věku jsem již rover. A  jsem skautem už úžasných 15 let. Budu sem psát obecné informace ale taky osobní zážitky.

Jak jsem začal? 
Dodnes mám některé vzpomínky na svojí první schůzku. Bylo mi sedm let a byl bílý únor. Všude kupa sněhu. Maminka mě tehdy přivedla, do střediska s názvem Stetson v Rychnově nad Kněžnou, na schůzku vlčat (7-12 let). Tehdy smečku vedla sestra Lilly, velmi přívětivá a dobrosrdečná paní. Lilly a její svěřenci mne přijali velmi přívětivě a hned mě začlenili do hry. Eskymácká honička. 

Jak to bylo dál?
V rychnovském středisku jsem strávil  krásný léta, získal přátele ale bylo mi jedenáct a byl jsem na táboře.  Rodiče přijeli na návštěvní den a řekli, že mají velkou novinu. Sestra si myslela, že přibude nový sourozenec ale bylo tomu jinak. Rodiče si vybrali dům v nedalekém městě Kostelec nad Orlicí. To znamenalo že se budeme stěhovat,  a protože jsem byl tehdy ještě malý tak o tom, že bych na koníčky ať už basket nebo skauta dojížděl do Rychnova, nemohla být ani řeč.  Na začátku roku jsme se přestěhovali a šel jsem do nové školy s novými lidmi. Mezi prvními věcmi, které mě zajímali bylo jestli někdo z mých nových spolužáků není skautem. A pár jich bylo.  Řekli mi, kdy a kde se scházejí a že mám určitě dorazit. Ač jsem velmi nesmělý, přesto jsem šel a určitě nemůžu litovat. Seznámil jsem se s místními vlčaty i jejich vedoucím bratrem Balůem, se stiskem levice mě mezi nimi přivítal. Čas plynul a já přestoupil ke skautům (12-15 let) kde jsem nesmyslně a trapně získal přezdívku Pája (možná časem se podělím)  později jsem přestoupil k roverům (16-26 let) jejichž vedení jsem násilně nenásilně převzal se snahou z kmene udělat dobře fungující stroj. Leč to se mi stále nepodařilo. A beru to jako osobní selhání, že ani po víc jak 3 letech vedení nejsem schopen přijít na kloub tomu jak s kmenem pracovat. 

Proč jsem vydržel tak dlouho? 
Mnozí byli ve skautu, a mnozí taky s tím jak jim začínala puberta ho opustili. Ale já ne, u vlčat si hrajete dětské hry. U skautů si hrajete a realizujete projekty, které někdo vymyslel. U roverů ale si svoje výzvy, projekty, hry určujeme sami. Mám tam přátele, kteří mi pomohou ať už se jedná o maličkosti, jako jít pouštět draka, nebo větší projekty, jako zimní přespání v teepku.  Zkrátka mám se kde realizovat, místo kde mohu pomáhat, ať už sobě, středisku nebo společnosti.